MŮJ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Milý Anton Selecký, milý čtenáři časopisu Rosa.

Jsem obyčejná žena, ničím vynímečná. Svěřím se Vám se svým životním příběhem s příznačným názvem: Vytrvalost, důvěra a milosrdná láska

Pocházím z takzvaného smíšeného manželství, maminka je Češka a tatínek Slovák, jsme věřící katolická rodina. Rodiče, lépe řečeno už jenom maminka s mým bratrem a sestrou žijí ve vesničce nedaleko Prešova a já se svou rodinou bydlím v Praze (ČR) již 27let.
Poprvé jsem se církevně vdávala 25.10.1986 za svého tehdy rozvedeného manžela, který už mněl za sebou jedno necírkevní manželství. Manžel je ode mne starší o 18 let. Z našeho manželství vzešli dvě děti.
Když se mněl narodit náš prvorozený syn, prosila jsem Pannu Marii, aby se mi dítě narodilo na můj svátek Ireny (nevěděla jsem pohlaví dítěte a termín porodu byl 30.3), i stalo se tak, syn Miroslav se narodil 6.4.1987 na svátek Ireny. Druhé dítě jsem si přála holčičku a moc jsem chtěla, aby se narodila v červnu. Stalo se tak, narodila se mi dcera Irenka 20.6.1988.

Manžel se nikdy netajil tím, že manželství nebere jako povinnost ale jako dočasné spojení. S oblibou na veřejnosti říkával, že se svou ženou bude tak dlouho dokud ho to bude bavit. Byla jsem jeho první žena, kterou si vzal v římskokatolickém kostele. Manžel mi byl velmi často nevěrný a v podstatě po 4 letech našeho společného života jsem se rozhodla, že podám žádost o rozvod. Rozvedli jsme se 1990 a ihned jsem požádala o anulování našeho církevního manželství. Zrušení církevního manželství trvalo celé 3 roky, bylo to dlouhé dokazování. Naštěstí naše manželství bylo církevně zrušeno 1993. Děti jsem vychovávala sama a manžel se od roku 1990 o naše děti absolutně nezajímal, děti nenavštěvoval, ani jim nekoupil žádné dárky a ani sladkosti. My dva jsme se akorát viděli každý třetí rok u soudu, když jsem žádala o zvýšení výživného. Manžel pokaždé u soudu doložil jaký je chudák a že na zvýšení alimentů nemá, a tak nám se nám výživné zvyšovalo cca o 50Kčs. Nebudu popisovat jak neskutečně bylo těžké zabezpečit a vychovat děti v jedné osobě, protože kdo to nezažije, ten to nepochopí. Život běžel dál a moje děti úspěšně dokončili základní školu a  následně střední školu s maturitou. Mimo vzdělání obě děti mají křest první sv.přijímaní a biřmování. U všech těchto záležitostí se manžel nikdy neúčastnil, bral to, že je zbytečnost, že pro život jsou důležité peníze a ne takové „blbosti“.
V roce 2005, když ještě děti studovali střední školy, manžel přestal platit i to „symbolické „ výživné. Požádala jsem „sociálku“ o pomoc, protože jsme se ocitli pod hranici chudoby a bez pomoci státu bychom prostě nepřežili. Nutno dodat, že současně jsem přišla o práci. Neměla jsem na nájem, na jídlo, pomůcky do školy, po zemi jsme sbírali koruny, abychom dali dohromady na půlku chleba.
Od roku 1994 do roku 1997 jsem společně s dětmi v kostele vedla večeřadlo k Panně Marii, každou první sobotu v měsíci. Byl to zážitek za všechny peníze světa, rozzářené tvářičky mých dětí usilovně předčítali desátky, já jsem si vždycky připravila „poselství s hory Zvir“ a pokaždé jsme sklidili velký obdiv a radost od zúčastněných lidí na večeřadle. Večeřadlo nakonec zakázal samotný kněz, takže jsme pokorně s farnosti odešli. Dál už jsme se modlili doma a kdo chtěl ten se večeřadla účastnil u nás doma. V roce 2001 jsme v restituci přešli o byt a ocitli se bez náhrady bytu na ulici. Bydleli jsme v azylovém domě v Roudnici nad Labem.
Nedaleko azylového domu, byla u cesty zastrčená malá kaplnka s velkým křížem. Byla špinavá, celá od pavučin a bylo vidět, že dlouhá léta se o to nikdo nestaral. Svou vlastní vytrvalostí jsme tu kaplnku očistili a denně večer jsme tam zapalovali svíčku a jen tak jsme se modlili za všechny lidi.
Za krátkou dobu přišli povodně 8/2002 a my jsme přišli úplně o všechen movitý majetek. Byla jsem naprosto zoufalá, a ptala jsem se „Bože proč“? Usedavě jsem plakala, zase jsme se ocitli bez peněz, bez střehy nad hlavou… S dětmi jsme se začali modlit o byt, byt jsme si vymodlili a 11/2004 jsme se přestěhovali do nového bytu 2+1, naprosto v překrásné lokalitě části Prahy a byly jsme neskutečně šťastni. Našla jsem si práci a vše vypadalo, že už to nejhorší máme za sebou.
Nebudete tomu věřit ale asi po půl roce jsem opětovně přišla o práci a aby to nebylo tak jednoduché, bývalý manžel přestal platit výživné. Znova jsem se ptala „Bože proč“? Byla jsem zoufalá, hledala jsem pomoc u kněží, aby mi pomohli pochopit ten můj „šílený“ život“ Už jsem nechtěla slyšet, že jsem jako „JOB“ a že to mám všechno odevzdat a obětovat Pánu Bohu, už jsem nechtěla „trpět a snášet kříž“ Byla jsem sama, bezmocná. Začali problémy skrze nedostatek peněz. Děti se začali hádat, naše víra se otřásala v základech. Nikdo už se nechtěl modlit, totální rozvrat v naši rodině. Přes to všechno chodívali jsme do kostela pravidelně a pokud byly děti v „náladě“ stihli jsme se společně pomodlit alespoň jeden desátek růžence.
Protože můj syn dlouhé roky v kostele ministruje, babičky si ho hodně oblíbili, a tak občas dali synovi do ruky „padesátku nebo stovečku“ a já jsem za to uvařila jídlo na dva dny. Byla jsem hluboko na dně.
Protože bývalý manžel neplatil výživné přes půl roku musela jsem podat trestní oznámení. Policie mého bývalého manžela našla v Havličkovém Brodě v naprosto trystním stavu. Seděl prý na chodníku, zarostlý, špinavý, téměř nemluvící otrhaný, vyhublý - jako bezdomovec.
Policii nenapadlo nic lepšího, než aby ho naložili a přivezli ho k nám domů. Říkala jsem si, že ho nějak zlidštíme a vyhledáme někoho u koho byl celých 20let, určitě ho někdo hledá. V peněžence, pokud tak mohu nazvat jakési potrhané pouzdro, neměl žádné doklady jenom svatý obrázek Panny Marie s Ježíškem. Začala jsem strašně plakat, protože tento obrázek dostal, když jsme se poprvé vzali v roce 1986.
Druhý den, na vypůjčeném invalidním vozíku jsem s ním absolvovala veškerá nutná vyšetření, abych zjistila co vlastně bývalému manželovi je. Ortel lékařů byl nemilosrdný: Bývalý manžel byl po mozkové mrtvici, prodělat několik infarktů a jeho mozek je trvale poškozen. Jeho stav se bude zhoršovat a za nějakou dobu už nebude moci být bez neustálého dozoru, dávali mu maximálně 5let života. Zůstala jsem jako opařená., defakto beze slova a znova jsem se rozplakala.
Pátrání po jeho blízkých lidech bylo naprosto neúspěšné, nikdo ho nepotřeboval, nikdo ho nehledal…Jediné řešení bylo, dát ho do ústavu. Znova jsem se ptala „ Bože proč“? Ale ani tentokrát jsem se nedočkala odpovědi…
Opětovně jsem zvedla hlavu, utřela slzy, vzala vedení do svých rukou a začala racionálně přemýšlet. Pokud by mněl jít do ústavu, tak si ho raději necháme doma.a třeba se časem z toho dostane, vždyť se říká, že „víra tvá tě uzdraví“ Manžel seděl doma, byl hodně zamlklý a já jsem chodila do práce, děti již pracovali. Manželovi jsem „vyběhala“ veškeré doklady, požádala o invalidní důchod. Manžel toho moc nenamluvil ale jedno sobotní odpoledne mi řekl, tyto slova: „vím, že si tě nezasloužím ale nechceš si mně vzít“…? Plakala jsem a jeho nabídku jsem přijala. Opětovně jsme se vzali církevně 7.3.2007.
Manželův stav se rapidně zhoršuje, dnes se již ani sám nenapije, nenají, je zcela závislý na mé pomoci. Starám se o něho s maximální úctou, trpělivostí a milosrdnou láskou. Manžel už v podstatě leží na smrtelní posteli a v podstatě může umřít kdykoliv. Poprosila jsem naše děti, jestli by nemohli svému otci odpustit. Osobně jsem tomu velkou naději nedávala, protože jako otec totálně selhal a v podstatě oslovení „otec“ si nezaslouží a děti se na něho mají právo zlobit. Těsně před dětmi u manžela byl kněz a manžela vyzpovídal, udělili mu svátosti. Moje překvapení nebralo úžasu, obě naše děti přišli za svým otcem, hluboce a dlouze s ním rozmlouvali, nevyčetli mu jediné slovo, naopak vše mu odpustili a i oni požádali svého otce o odpuštění. Plakal jsem dojetím a tehdy jsem řekla: „Bože, skrze vlastní ubohost ti děkuji za všechno co jsem prožila, děkuji Panně Marii za důvěru, s kterou se můžu postarat o svého těžce nemocného a umírajícího manžela“.

Na závěr toliko: Děti nepohrdejte svými rodiči, neponižujte slabé a nemohoucí ale hluboce je milujte. Vdané ženy a ženatí muži, naslouchejte jeden druhému, nebuďte k sobě povrchní a sobečtí, protože Boží mlýny melou pomalu a jistě!

V úctě Irena Anna Majerová